Podobenství o boháči a Lazarovi, to je skutečně fascinující místo v Lukášově evangeliu – 16, 19–31. (Samozřejmě mne ani nenapadne vzít provázek a měřit, které místo evangelia je fascinující víc a které snad míň: všechna jsou úchvatné slovo Boží; úchvatné – má nás uchvátit!) Ale podobenství o bohatém člověku a žebráku Lazarovi je skutečně velmi fascinující.
Na prvním místě tím,že nijak nepřipouští, že peklo, které se tady nazývá peklem, a ne „místem odloučení od Boha“ či jiným eufemismem, a říká se, že tam lidé trpí v plameni – by snad bylo prázdné. (Ale ano, slyším námitku, z hlediska literárních forem jde o podobenství). Člověk se do pekla dostane – a zvlášť z hlediska naší současné blahobytné civilizace – překvapivě snadno: nemusí znásilňovat ani vraždit; pro boháče z tohoto evangelia stačilo, že (za a) byl bohatý, „oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu“ a (za b) nevšímal si žebráka, který léhal u jeho dveří, „plný vředů a rád by býval utišil hlad aspoň tím, co padalo z boháčova stolu“. Žebrák Lazar po smrti přišel do náručí Abrahámova a boháč do pekelného ohně. Peklo zaplňují lidé ze severu Ameriky a západu Evropy, kteří chodili v módním oblečení, jedli zdravě bez ohledu na to, kolik to stálo, a ani je nenapadlo zajímat se, že desítky procent z nabízeného potravinářského zboží v supermarketech a restaurantech denně končí jako neprodané v odpadu. Uprchlíci na vratkých člunech jsou náš Lazar, který nám na bohatém západě dává poslední příležitost zachránit se před peklem.
Papež František, kdykoli se čte toto evangelium a on o něm káže v kapli domu svaté Marty, neopomene zdůraznit, že žebrák se jmenuje Lazar, ale boháč je bezejmenný... Ale proč dává Ježíš žebrákovi právě jméno svého přítele Lazara (o kterém čteme v perikopě dnešní neděle) a kterého nechal čtyři dny – doslova – hnít v hrobě, aby ho pak vzkřísil z mrtvých? To nevím...
Ale o vzkříšení z mrtvých se mluví i v podobenství o boháči a o tomto, obrazném Lazarovi. Boháč není úplně zlý, jen vede – i v pekle – přesnou hranici mezi tím, kdo jsou jeho lidé a kdo jsou ti, o které se nezajímá: prosí Abraháma, aby Lazarovi umožnil na chvíli opustit jeho náruč a poslal ho na zem: „´Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby také oni se nedostali do tohoto místa muk.´ Abrahám odpověděl: ´Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou.´ On však odporoval: ´Ne, otče Abraháme! Ale přijde-li k nim někdo ze záhrobí, pak se obrátí.´ Odpověděl mu: ´Neuposlechnou-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´“
Kolikrát mě, zvláště v dětství a mládí napadalo, proč je tolik nevěřících, proč s tím Pán Bůh – přece! – něco neudělá, proč se nezjeví – ne několika vyvoleným mystikům, tak, aby každý, jako svatý apoštol Tomáš, se mohl dotknout jeho ran (viz Jan 20, 27)? Nikde není psáno, že Bůh, v úpěnlivé snaze zachránit co nejvíc lidí, ještě před koncem světa něco takového neudělá, ale je jisté, že takovéto zjevení zachrání jenom toho, kdo již je, jako svatý Tomáš, pro záchranu disponován...
Naštěstí máme možnost měnit své názory, korigovat své chyby, vzít ještě, dokud jsme tady na zemi, zpět chybná rozhodnutí, přepsat je, rozhodnout se jinak.
Až po skončení tohoto života i nám bude jasné, že ačkoli jsme neviděli nikoho vstát z mrtvých, měli jsme i tak dost příležitostí poznat, že existuje i něco jiného než jen tento život, že existuje Bůh, nebeský Otec, který na nás čeká, Pán Ježíš, který za nás umřel a vstal z mrtvých, a Duch Svatý, který je nám blízko.