Malá zamyšlení

Poslouchám český pořad Vatikánského rozhlasu. Je věnovaný především dvěma italským osobnostem, které jsou jak jen možno rozdílné. Marii Gorettiové, chudé a obyčejné dívence, která zemřela jedenáctiletá na následky zranění, jež utrpěla, když se bránila znásilnění; ještě před smrtí stačila odpustit svému vrahovi a vyslovit přání, aby se s ním sešla v nebi. A Enniu Morriconemu, hudebnímu skladateli, který zemřel dnes jedenadevadesátiletý na vrcholu slávy...

Dnešek je den, který se zapsal zlatým písmem do dějin naší země: den obnovy sloupu se sochou Panny Marie na Staroměstském náměstí v centru hlavního města. Mám nesmírnou radost! Ale Panna Maria mě dnes také usvědčila z nevěry: jak jsem obnově sloupu na Staroměstském náměstí fandil, převelice fandil – a modlil se za to, aby k obnově došlo, tak jsem v ni v hloubi srdce nevěřil...

Čtu teď knihu, která byla vydána před 83 lety, v roce 1937, ale jako by to bylo před několika sty lety. Tak se církev Kristova od té doby změnila – ne ve své nauce, nýbrž v praxi; zejména v tom, jak sama sebe cítí, jak sama sebe prezentuje. Dost naznačuje už titulní list: autor – Msgre R. Fontanelle, kanovník u Svatého Petra v Římě; název knihy – JEHO SVATOST PIUS XI. Úvodní slovo k českému vydání – napsal J. Em. Karel kardinál Kašpar, kníže-arcibiskup pražský, primas český...

Lehce se opakovaně ukloním do několika směrů. A usměji se. Ten úsměv je zbytečný, přes roušku není vidět. Snad se jen trochu smějí oči. Takhle po obnovení bohoslužeb vypadá v našem kostele pozdravení pokoje... Důvody, proč tomu tak je, chápu. Přesto mám pocit, že mi něco schází. Gesta nejsou zbytečná!