Téma

Rád bych se v tomto adventním čase podělil o své zkušenosti s modlitbou a účastí na mši svaté. Jen připomenu, že jsem konvertita, obrácen před 13 lety a pokřtěn před 9 lety. Přiznávám, že na počátku mé duchovní cesty byla modlitba velký problém. Nejen že jsem na ni nebyl schopen najít čas, ale dokonce jsem jí vůbec nebyl schopen...

Lidi chodí stále míň do kostela. Když někde lidi nechodí do divadla – kdo za to může? Instalatéři? Anebo pekaři? Anebo spíš režiséři a herci? Situace, aspoň podle mé zkušenosti, je taková, že běžná návštěva běžné bohoslužby v nikom (bez mimořádné milosti Boží) víru ani zájem o církev nevyvolá. A naopak, u leckoho, kdo ji má, může vést až ke ztrátě víry...

Když se ráno nepomodlím, jdu pak z domu, jako bych kulhal na jednu nohu: to je faktická zkušenost. Ano, modlitba je něco jako hygienické návyky. Aby člověku prospívala, musí přejít z duše do těla, do toho, čemu se říká dynamický stereotyp. To vyžaduje určité období snahy, po kterém už to jde lépe, jako když se muzikant dostane přes stupnice a etudy. Pak má člověk modlitbu pevně usazenou v životním rozvrhu a je nesvůj, když ji nestihne...

Jsme zvyklí – a politikové nás v tom utvrzují – vnímat volby jako svého druhu tržní záležitost: je zde nabídka a my jsme zákazníci, kteří si z předloženého zboží vybírají a rozhodují se podle svých potřeb, zálib a chutí... A pak už jen hodnotíme, jak dobře námi vybraný pracovník odvedl svoji práci, zdali nás zklamal, nebo nezklamal. Jenže takto to není!