Duchovní

„Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem...“

Červen je měsícem kněžských svěcení. Letos by církev (ve Francii s 67 miliony obyvatel) měla uvítat 122 nových kněží, 77 diecézních a 45 těch, kteří jsou členy řeholních kongregací. Jedni budou více méně odevzdaně naříkat nad poklesem povolání. Jiní uvidí výzvu ke zrušení celibátu či otevření kněžství ženám. A další budou vyzývat k následování příkladu diecézí nebo komunit, které jsou přitažlivější než jiné. Tyto tři zdánlivě různé postoje mají společné, že se upínají k číslu. Ale možná se na ten problém díváme obráceně...

Co dělají staří lidé, kteří ještě mají víru v Boha a zkušenost? Co mají dělat? „Základní modlitby a vše, co ví o Pánu Ježíši, naše děti umí a ví díky babičce. Od malička si je brala na klín a vše potřebné je učila. O takové babičce můžeme s prosebným povzdechem k Bohu říct společně s kněžnou Boženy Němcové: Šťastná to žena.“ Kolik dětí, i pokřtěných, leží na cestě života okradeno o poklad víry?...

Pán Ježíš dal těm, kteří devět prvních pátků po sobě přijmou svátost smíření a smírné svaté přijímání, dvanáct příslibů. Poslední z nich je, že po smrti nepřijdou do pekla. Jeden z našich synů, vzorný ministrant, během studií na medicíně od víry úplně odpadl. Stal se z něj velmi dobrý, mnoha lidmi vyhledávaný lékař. Ale do kostela nechodil a svým životem dělal radost zlému duchu... Velmi jsem se za něj modlila.