Fejetony

„Jo, jo. Koronavirus. To je pěkný svinstvo,“ řekl Jarda a zhluboka se napil ze svého žejdlíku. „Já to měla už v únoru a horší chřipajznu nepamatuju!“ přidala se Jiřka. „Samý blbosti, jenom nás strašej, abysme nechodili do hospody,“ zamručel Karel. „Co lidí umře na vobyčejnou chřipku. A to už vůbec nemluvim o tom, kolik lidí to každej rok klepne!“ „Ty bys sem vlez třeba voknem, kdybych dveře zavřela,“ zasmála se šenkýřka a postavila před Karla desátý půllitr.

Jako z jiného světa na mne působilo místní zahradnictví. Na neoplocené, ze všech stran volně přístupné ploše jsou vyrovnány řady dnes moderních vysokých záhonů. V těch rostou mrkve, rajčata, listová zelenina, různé druhy květin. Spoustou květů se skví nedaleká skalka. Dostanete-li chuť na mrkvovou polívčičku, vlastnoručně vytáhnete mrkev v potřebném množství a do kasičky vhodíte obnos dle uvážení. Nikdo vás při tom nehlídá, jen občas potkáte zahradnici jedoucí kamsi s kolečkem. Podobně postupujete, když chcete manželku potěšit kytičkou. Jak moc se to vyplatí, neumím odhadnout, ale důvěra vás oblaží na duši...

Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...

Z evropských peněz se u nás v uplynulých letech nastavěla na různých kopcích spousta rozhleden, na některé z nich jsem i osobně vylezl – nemohla by se pro představivost nás, lidí bez finanční představivosti, zavést jedna průměrná rozhledna jako jednotka prostředků z rozpočtu Evropské unie?