Jedu v tramvaji a říkám si: i tady, ve voze, který nás spojuje a který, kdyby došlo k nehodě, bude náš osud, je tak šílené procento voličů ANO a SPD jako v průzkumech voličských preferencí?
Jedu v tramvaji a říkám si: i tady, ve voze, který nás spojuje a který, kdyby došlo k nehodě, bude náš osud, je tak šílené procento voličů ANO a SPD jako v průzkumech voličských preferencí?
„Rusové jsou tady!“ zaslechl jsem ze dvora sousedního domu. Rusové jsou tady? Snad špatně slyším… Bylo mi 15 let, 8 měsíců a 6 dní. Celý ten rok 1968 až do 21. srpna jsem prožíval velmi intenzivně; dá se říct, že jsem tehdy předčasně dospěl. Ne zážitkem ruské okupace, nýbrž zážitkem svobody, která tak nečekaně vypukla, svobody politické a náboženské i kulturní...
Vrátil jsem se z dovolené – a nějak se pořád nemůžu dostat do rytmu sledování a komentování společenského dění. Co se mezitím stalo? Naši poslanci poslali do druhého čtení vládní balíček. Válka na Ukrajině pokračuje. Padají teplotní rekordy...
Konečně u nás na Nouzově polevila vedra a já mohl přerušit vynucenou siestu. Sbalil jsem ruksak a vyrazil na přibližně šestikilometrovou procházku, která vedla na severozápad k šanovskému lesu, potom západně do lesa pšovického. Odtud na sever kolem chmelnic k prameni u bývalého přílepského mlýna a zpátky na východ, opět mezi chmelnicemi k domovu.
Je krátce po páté. Otevírám vrátka vedoucí ze stodoly na zadní zahradu. Sluníčko nesměle vykukuje za obzorem a nemá ještě sílu. Navlékám se do včelařské kombinézy. Za stodolu jsem umístil jen tři včelstva, dalších devět stojí v remízku za vesnicí. Ten včelí odřad bohatě stačil na to, aby se už v loňském roce rapidně zvýšila úroda na ovocných stromech.