Už čtvrtým rokem připisuji na dlouhý seznam vánočních přání svých vnoučat, který je každoročně pečlivě a krasopisně vyveden, vyzdoben kresbami a umístěn za okno, odkud se záhadně ještě téhož večera ztratí, své vlastní velké přání. Pro to přání se mi směje manželka, děti se svými životními partnery, a dokonce i větší vnoučata...
Sidebar
RSS
Fejetony
Vzpomínky z učňáku
Velmi mě zaujal článek pana Tomáše Valera 🙂 Fakt dobrý! Rozeslal jsem mnoha lidem... Vybavil jsem si vlastní vzpomínky. Když nás soudružka učitelka informovala o jakési aktualitě, přihlásil jsem se a namítl, že na Hlasu Ameriky to viděli jinak. Vzpomínám si i na Peťu, který měl kolizi se soudruhem ředitelem, který mu strhnul z krku křížek. Peťa ihned ubalil řediteli baňu, až mu „přehazovačka“ přeletěla na druhou stranu. Tím ovšem Peťa na učňáku skončil…
Malý fejeton o klucích z autobusu
„Když už mají tu válku, tak jim musíme pomoct,“ navazuje na debatu, která začala asi na zastávce, jeden ze skupinky kluků. Přihrnuli se se školními batohy do autobusu, který vyjížděl z Prahy a teď ve všední den brzy odpoledne nabírá za hlavním městem hlavně školáky.
Jak jsme málem emigrovali
První se probudil Venca. Vlak stál. Měl vypnutý motor a všude byla tma. A ticho! Velmi pomalu jsme se probírali, až Jardův pohled zabloudil ven z okna. Na nástupišti se navzdory pokročilé hodině nacházelo mnoho postav, ale na ty jsme dobře neviděli. Skutečný šok přišel v momentě, kdy se rozsvítil modrý nápis s názvem stanice. „Wien“, stálo tam!
Nostalgici
Že někomu chybí chléb pečený v domácí peci, čtu. Kdy se u nás naposled takto pekl ve většině rodin chlébi? Řekl bych, že někdy kolem roku 1910. Tedy v době, kdy zánět slepého střeva a zápal plic byly smrtelné nemoci, kdy pracovní doba trvala 10 až 12 hodin, včetně sobot, a leckde i nedělí. Kdy chléb byl základní potravina, ale máslo už bylo pro většinu obyvatel nedostupné; namazat si každý den máslo na chleba, to už byl život v bohatství. Nechtěl bych se vracet do takových časů...