Fejetony

V naší rodině držíme vánoční náladu a výzdobu dlouho.  Do čtyřiadvacátého prosince se tedy pokoušíme zůstat v rozpoložení adventním. (I když to není úplně lehké, spolužáci našich dětí zdobí stromky a pouštějí si koledy dávno před námi.) A pak to propukne v plné parádě, inspiraci rozmanitými tradicemi tuzemskými anii zahraničními se nebráníme.  Ale všechno má svůj čas. Tříkrálové požehnání na dveřích, za nimi Hromnice, je potřeba se rozloučit s hedvábnými anděly a s koníčky z plsti. Rozebrat betlém. Sundáme ozdoby z oken a dveří...

V kostele u minoritů se šíří tma. Jen lucerny u oltáře a svíčky svítí. Betlém s množstvím velkých dřevěných figur už stojí, jen není ve tmě skoro vůbec vidět. Rozeznávám postavu v minoritském hábitu, která má představovat otce Norberta Škrdlíka (ještě jsem ho znal!). Letos jej postavili zvlášť blízko jesliček, jenže jesličky tu zatím nejsou, máme Štědrý den ráno, a to je ještě advent. Už se rozeznějí rorátní zpěvy, ty úplně první ještě bez varhan, a kostel se rozsvěcuje. Kněz má lehký polský přízvuk, a to se mi líbí...

Na dveřích byla cedule: „Vstupem do restaurace nám dáváte najevo, že jste vyhověli všem vládním nařízením.“ Moc hezké! Uvnitř v hospodě bylo hezky plno a živo. U jednoho stolu, jak známo, mohou podle vládních nařízení sedět jen čtyři osoby, pakliže jsou z jedné rodiny, respektive tedy z jedné domácnosti, tak neomezeně. Říká se, že u nás jsou malé rodiny a lidé mají málo dětí. Není to pravda. U dlouhých stolů sedělo a bavilo se klidně i deset dvanáct lidí. Zato z nás by měla vláda radost: byli jsme jen tři. Našli jsme si prázdný stůl a povídali si...

Moje maminka v době svých brněnských studií chodila do dvou kostelů. K „jezuitům“ a „do dřevěného kostelíčka ve veterině“...