„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.
„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.
„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“
„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“
„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“
„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi...“
Uprchlická vlna v Evropě zasáhla i vnitřní politiku v České republice. A to přesto, že od začátku roku naše země zaznamenala příchod pouhých 8 tisíc ilegálních imigrantů a jen 122 z nich zde požádalo o azyl. Imigrační krize zasáhla hraniční a průchozí země a Německo, ostatních států se dotkla jen nepatrně. Málo povzbudivá je celoevropská absence skutečných demokratických lídrů, která se v této situaci ukázala. Vzácnou výjimku představuje kancléřka Merkelová...
Uprchlíci, uprchlíci, uprchlíci... také imigranti nebo běženci. Přiznám se: u nás v Brně ani na svých cestách po Česku jsem do dnešního dne fyzicky, živého, ještě neviděl ani jednoho. Zato diskutuju o nich pořád: potkám po pár letech na ulici bývalého kolegu... šéf chce být laskavý, a tak s námi lehce zakonverzuje... nebo se zastavíme po mši s farníky na pár chvil před kostelem... zaplatím řemeslníkovi a on něco řekne... pomůžu mamince s kočárkem do vlaku a ona nechce jen suše poděkovat... – pokaždé je tématem uprchlická krize a každý předpokládá, že budu mít stejný názor jako on, jako všichni: že budu proti, že se budu děsit „konce Evropy“, že budu volat po rázných opatřeních, že si zanadávám na Evropskou unii, která nám vnucuje kvóty, a samozřejmě na Američany – to už nevím pro co, ale je jasné, že ti přece můžou za všechno. Už mě to unavuje.
Případ sourozenců Michalákových je regulérní únos, krádež dětí – krádež promyšlená, norskými úřady prováděná drsně, cynicky, s profesionální rutinou, nikoliv s ohledem na dobro dětí, jak občas i v našich médiích slyšíme a čteme, nýbrž s ohledem na dobro norských pěstounských rodin – pěstouství je v Norsku, jak známo, velmi výnosný byznys řízený a dobře placený státem. V pozadí jednání norských úřednic a úředníků není jen rozkoš z výkonu moci nad lidmi, což je zlo, které může propuknout kdekoli, kde moc není řádně demokraticky kontrolovaná veřejností a jinou demokratickou mocí – a v případě všemocného a i v Norsku obávaného Barnevernu kontrolována není, v pozadí stojí i satanská ideologie, podle které děti nepatří v první řadě rodičům, nýbrž státu. Podle které rodina je nepřítel...
„Unese-li mne představivost ještě dál,“ píše maďarský profesor, „vytanou i mně, stejně jako řadě dalších lidí, na mysli poslední hodiny Říše římské /.../. Mám na mysli doby, kdy se u římských limes, obdoby dnešních ´schengenských hranic´, nezjevovali Syřané, Afghánci, Eritrejci či Nigerijci, ale Gepidové, Sarmati, Frankové, Sasové, Vandalové a bůhvíjaké další národy, rovněž s ženami a dětmi. Je poměrně komické si představit, jak se na hranicích hlídkující legionáři s nemalou dávkou zmatení dohadují: – Ty, Rufe nebo Klaudie, mám je tam pustit, nebo ne? Ty už jsi dostal nějaký pokyn z ústředí?“ Tolik citát. Bolestně postrádám aspoň nějakou zmínku o tom, že na rozdíl od „bůhvíjakých dalších národů“ Maďaři, tedy Csejteiovi vlastní předci, tehdy ještě vůbec v Evropě nebyli...
