Ovšem kapitalismus, tedy svoboda v podnikání, a diktatura, tedy nesvoboda v politice a v životě společnosti, to opravdu nejde dohromady. I když kapitalisté jsou politicky správně školeni, tajnou policií kontrolováni a stranickými funkcionáři řízeni. Svoboda je jen jedna a to se dříve či později projeví – byť v případě Číny asi o hodně později...
Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách: hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska. A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie. A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění...
Spojené státy americké vystřelily 59 řízených střel Tomahawk proti letecké základně syrského prezidenta Bašara Asada západně od Homsu odvetou za Asadův útok chemickými zbraněni proti civilistům. Samozřejmě mám strach, že zásah by mohl vést k tragickým důsledkům, a přistihuji se při alibistických postojích: cosi ve mně říká (ovšemže potichu): jen ať tam někde daleko raději v mukách umírají děti zasažené sarinem (je to sice hrůza hrůz, ale...), ale lepší, než aby vypukl globální konflikt...
Podobenství o boháči a Lazarovi, to je skutečně fascinující místo v Lukášově evangeliu. Na prvním místě proto, že nijak nepřipouští, že peklo (které se tady nazývá peklem, a ne „místem odloučení od Boha“ či jiným eufemismem, a říká se, že tam lidé trpí v plameni) by snad bylo prázdné. Člověk se do pekla dostane – a zvlášť z hlediska naší současné blahobytné civilizace – překvapivě snadno...
Na co to mysleli velekněží pod křížem? Na jaký pseudoproblém to přišli těsně po svém politickém úspěchu a těsně před svým největším svátkem? A na jaké maličkosti, zbytečnosti, někdy myslíme my, když nastává něco jako „den příprav“? Kdyby se tak dalo digitálně zaznamenat, na co myslíme večer před nedělí, minutu přede mší a skoro celý život před jeho cílem.
Lámu si stále hlavu nad dvojkoalicí lidovců a Starostů s nezávislými. Zajisté má pravdu šéf Starostů Petr Gazdík, když říká: „Nemáme co ztratit“; jeho spolek by v těchto volbách laťku ve výši 5 procent téměř s jistotou nezdolal; zato lidovci, kteří by ji překonali téměř s jistotou, mohou ztratit úplně všechno...
Je nezávaznost zákulisí
podnětem k hrám bez mravouky
a natřásání ega v drátech
na forbíně při uklánění.
Tady jsem svá a krutost dětí
mě míjí jako smích a výskot
tam vpředu, kde se rozhoduje
dobré a zlé z tvrdého dřeva.
