Byl to zvláštní projev: prezident republiky nám nepopřál ani hezké Vánoce, ani štěstí a zdraví do nového roku; nepokusil se ani o zamyšlení nad vývojem ve společnosti, ani o výhled do její budoucnosti. Mluvil jen a jen o sobě. Samozřejmě ne o svých skandálech, například o takzvané Bamberské aféře (doufaje, že už jsou zapomenuty); nepoužil také výraz „opoziční smlouva“, jenom vypočítal, co za éru oposmlouvy jeho vláda zvládla...
Svatý Štěpán v poslední chvíli pozemského života vyznává víru a svědčí o Pánu Ježíši slovy Ducha Svatého: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Prosí o záchranu své nesmrtelné duše: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ A prosí o záchranu těch, kteří na něm páchají zločin vraždy: „Pane, nepřičítej jim tento hřích!“
Pán Ježíš k nám stále přichází, aby nám dával milost za milostí – poklad nepomíjející. Tento poklad je často „zabalen“ do zvláštních krabiček – obalů. Jsou to: těžkosti, výzvy k oběti, nemoc, různá utrpení. Často právě ty krabičky – obaly, které se nám zdají odporné na pohled nebo naprosto nepřijatelné, nám přinášejí skutečný a nepomíjitelný poklad...
Dovedu si představit – ne, to se jen tak říká, nedovedu si ani trochu představit, co by psali přemoudřelí pražští komentátoři, kdyby se při sestavování rady města a volbě primátora dělo v Brně totéž, co se děje v Praze. To by bylo řeči, jak je Brno divné, že v Brně nikdy není nic normální a podobně. Jenže co je v Brně divné – a leckdy je to divné – je v Praze normální, jenže to vůbec není normální...
Chlápek, který chce být českým prezidentem, nevěděl, že Jaroslav Hašek napsal Osudy dobrého vojáka Švejka, po dlouhém přemýšlení si vzpomněl na jedno jediné dílo Karla Čapka, mezi planety sluneční soustavy zařadil Měsíc a nakonec i samo Slunce. Kráva podle něj, našeho největšího agrobarona, vyrábí mléko – v žaludku…
Jeden z pokladů, které člověk má, je mateřský jazyk.Nechci komentovat současné dění. Ale chci nás povzbudit k získání většího pokladu. Tímto pokladem je hlavní mateřský jazyk – modlitba. Pán Bůh mně dává milost, že mohu ve školách a ve věznici učit malé a přerostlé děti tento jazyk – Pánu Bohu povídat a přijímat jeho slova...
Milý Františku!
Zcela mimořádně Tě prosím, abys pro jednou odložil své redaktorské brýle a zveřejnil v plném znění tento můj dopis. Pán Bůh Ti dnes dopřál sedmdesát let na světě, na kterém se pořád něco děje, a Ty to ve Skleněném kostele soustavně sleduješ a komentuješ. Primárně jistě pro sebe, ale naštěstí též pro nás čtenáře. Skleněný kostel není sice one man show, ale bez Tebe a bez Tvých článků by byl docela jiný nebo dokonce žádný...
