V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého. Můžeme si je rozdělit do tří trojic: troje ovoce dostáváme jako dar z nebe: to je láska, radost a pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se máme chovat k našim bližním: to je shovívavost, vlídnost a dobrota; konečně třetí trojice vlastností, jak je vypočítává svatý Pavel, už jde myslím tak trochu pod kůži a klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat...
Tato doba mi přinesla i velmi zajímavé zážitky. První ve velikonočním triduu. Můj zpovědník mě a mého kmotřence pozval, abychom na Velký pátek a Bílou sobotu ministrovali při bohoslužbách v jeho kostele na vesnici za Prahou. Bylo nás celkem asi 12, v zamčeném kostele a v nejistotě, zda nás někdo neudá a nepřijede policie. V té době byly stovky, možná tisíce lidí narvaných v hobby marketech... Bohu díky se tak nestalo a Velikonoce byly nakonec moc krásné a požehnané!
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová ve svých vizích viděla jednou obraz chrámu svatého Petra v Římě, na jehož bourání, na jehož demolici pracovalo mnoho lidí. „Byla jsem však velmi překvapena,“ říká světice, „když jsem viděla, že mezi nimi bylo i hodně kněží“ – to viděla na přelomu 18. a 19. století; Petrův úřad je však cílem útoků i mimořádné Boží pomoci stále a vždy znova a prožívá údobí těžší i slavnější...
Drazí bratři a sestry, blíží se měsíc květen, ve kterém Boží lid intenzivněji vyjadřuje svoji lásku a úctu k Panně Marii. Je tradice modlit se v tomto měsíci růženec doma, v rodině. Pandemické restrikce nás „přinutily“ docenit tuto domácí dimenzi také z duchovního hlediska...
Za politické krize ve druhé polovině devadesátých let se v době opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD se hovořilo o slabých vládách, což vyústilo ve změnu volebního zákona, který platí dodnes, působení prezidenta v ústavním pořádku se v dlouhodobém kontextu věnovalo málo pozornosti. Již Václav Klaus v době českého předsednictví v Evropské unii prostřednictvím blízkých poslanců položil vládu Mirka Topolánka. Ústavu stihnul Václav Klaus porušit vícekrát, například když odmítal navrhovat ústavní soudce nebo když se pokoušel nad rámec svých kompetencí odvolávat soudce Nejvyššího soudu…
„Existuje pokušení, které sní o deinstitucionalizované církvi, kupříkladu církvi gnostické, bez institucí, anebo podřízené pevným, obranným institucím, jako v pelagiánské církvi. Církev se stává institucí působením Ducha Svatého, který není gnostik ani pelagián. Právě on ustavuje církev. Jde o alternativní a komplementární dynamiku, protože Duch Svatý svými charismaty vyvolává chaos, z něhož poté utváří harmonii..."
