Aktuálně

Jsem teď v pracovní neschopnosti po prodělaném zápalu plic. Teď už je ta neschopnost spíše preventivní, ale paní doktorka míní, že právě během epidemie mám o důvod víc se držet stranou. Obec tedy jako starosta řídím distančně. Výhoda je, že se moc neděje. Lidé jsou zavření doma a velmi omezenou úřední dobu využívá málokdo. Obecní zaměstnanci pracují v omezeném režimu...

„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ A proč my dodnes hledáme Krista tam, kde není? V staromileckých praktikách, v pochybných teologických experimentech, v apokryfních náhražkách Božího slova, ve falešných uměleckých zobrazeních jeho života, v příliš omezených vlastních představách o něm, ve víře bez skutků, ve frázích odtržených od reality, v líbivě upraveném křesťanství?

Jedním z důsledků koronavirové epidemie je, že nás teď kdekdo poučuje. Jak máme držet spolu, jak máme být hodní, jak máme myslet pozitivně, umývat si ruce, usmívat se na sebe (přes roušku) – od mateřské školky mě nikdo tak často takhle blbě nenabádal. A taky žijeme v čase „jsme s vámi“. I můj operátor 02 se mi teď hlásí na displayi „02 JE S VAMI“. 

Poslouchám takhle mši z rádia, právě běží přímluvy a na řadu přichází ta poslední, kterou kněží většinou uvádějí obvyklým způsobem: „Ve chvilce ticha svěřme Pánu Bohu každý své prosby,“ načež všichni zmlknou. Ale ten dnešní páter začíná trochu jinak, konkrétněji: „Ve chvilce ticha poprosme Boha každý za několik našich známých, kterým bychom přáli, aby se obrátili k víře. A můžeme je v duchu jmenovat.“

Přímo před mýma očima se začaly hroutit zdi a vypadávat okna, celá stavba se sesula nejdřív jaksi do sebe. Nevím, jak jsem se ocitl v jižních Čechách, ale zámek Hluboká se za naprostého ticha propadl do země. Nejhorší na tom ovšem je, že zemětřesení v celé zemi proběhlo ostrůvkovitě, někde ano, někde ne... 

Poznáváme, že síly přírody snadno pokoří pýchu technologicky vyspělé civilizace, naše přesvědčení, že již všechno zvládneme...