Je to dvacet let a pár dní, co jsem z vlaku, který přijel na nádraží ve Valašském Meziříčí, v mrazivém jiskřivém večeru seskočila do závěje. Čekaly mě krátké vánoční prázdniny s přáteli a pak přejezd o kousek dál na východ ke slovenským hranicím. Tam jsem měla s partou ze středoškolských let slavit příchod nového roku. Moje děti si občas stýskají, že nezažily rok 2000 a ten slavný silvestr před ním.
Uprostřed vánoční doby, mezi slavností Narození Páně a svátkem Zjevení Páně, tedy Tří králů, konec vánočního oktávu uzavírá zasvěcený svátek s teprve padesátiletou historií. Zaveden byl papežem sv. Pavlem VI. v roce 1970, kdy nahradil svátek Obřezání Páně, který se slavil 1. ledna, tedy v den, kdy se osmý den od narození konala podle židovských předpisů rituální obřízka...
Kdy jste se naposled pomodlili za papeže? Nějaká prosba v mešních přímluvách? Formulovaná tak, aby nebyla „jen“ za Svatého otce, ale vždy současně i za všechny biskupy, kněze, jáhny & celý Boží lid... Co víc? Nic? Kamarád mi poslal odkaz na příspěvek ze stránek Vatikánského rozhlasu, který se mě silně dotkl. Raději ho celý zkopíruji...
Tisíce lidí přišly i včera na pozvání spolku Milion chvilek pro demokracii do centra Prahy protestovat proti Andreji Babišovi a požadovat jeho zaslouženou demisi. Andrej Babiš si však z protestů nic nedělá a demisionovat nebude. Naopak, vládnout se chystá ještě dlouho, jak aspoň plyne z docela komického dokumentu s ještě komičtějším názvem Národní investiční plán, který teď předložil.
V liturgickém pokladu církve je i jedna menší vzácnost, kterou se modlíme právě teď, v předvánočním týdnu. Jsou to „o-antifony“, krátké modlitby k Mesiáši, který už se blíží. Latinský text začíná citoslovcem „o“ (česky „ó“), které vyjadřuje radostnou úctu...
Komentátoři, kteří pro Borise Johnsona měli jen slova posměchu a pohrdání, se vyrovnávají se skutečností, že „bavič“ a „klaun“ získal absolutní většinu, 365 z 650 parlamentních křesel a bude moci vládnout bez obstrukcí opozice i bez koaličního partnera. A s definitivní prohrou se smiřují všichni, kdo do poslední chvíle doufali, že brexit nakonec nebude, že nějakými machinacemi a propagandou se jim přece jen podaří zvrátit rozhodnutí britského lidu o odchodu z Evropské unie...
Jméno kardinála Roberta Saraha mě již v minulosti mnohokrát zaujalo v souvislosti s různými zprávami na Radio Vaticana. Čas od času se objeví nějaké nové myšlenky tohoto prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a téměř vždy tnou do živého. U nás od něho vyšly zatím dvě knihy. Možná by bylo dobré nechat se v této adventní době kardinálem Sarahem povzbudit. K čemu? K tichu!
