Kdysi se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého duchovního spisovatele, už si nevzpomenu na jeho jméno ani na název díla. Ale snad je tak dobře: nevím, jak by na mne kniha působila dnes, kdybych se k ní vracel. Nevím, jestli dojem z knihy, který mi zůstal v duši, je správný: často se mi totiž stává, že něco, co si pamatuji, se mi pod vlivem dalších myšlenek a zážitků v paměti mění, a třeba až k k nepoznání...
Jsme skupina mladých křesťanů z farnosti na Jablunkovsku, která vytváří aktivity na podporu tradiční rodiny, kterou tvoří muž, žena a dítě, a na podporu manželství. Není nám lhostejná budoucnost, a proto s vědomím, že má dojít k ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy, aktivně se zapojujeme v boji proti ratifikaci této úmluvy...
Dva mladí Rusové vyrazili do Anglie, protože obdivují anglickou gotiku. Sami, bez partnerek. Taková pánská jízda za ostrovní gotikou, řeklo by se. Jsou docela bohatí, jelikož letenka z Moskvy do Londýna pro ně moc neznamená: navštívili, podle vlastních slov, jen jedinou gotickou památku. A hned zas letěli zpět. Jejich cílem byla katedrála v Salisbury. Muž s tupou vojáckou tváří recitoval zpaměti číslo, kolik metrů měří věž katedrály – evidentně znalec!
Svérázná teoložka posuzovala „nezdravý vztah k sexualitě v katolické církvi“ a znectila památku dívky, chránící svou čest, nejapnými úvahami o jejím „možná sexuálně přitažlivém“ černém oblečení a podobnými nesmysly. Provokativní otázkou, jaký signál vysílá blahořečení Anny Kolesárové těm, kdo přežili sexuální násilí katolických duchovních, pak poskytla redaktorka paní Šipce opět velkou příležitost k jejím nespravedlivě diskreditujícím a výsměšným výrokům vůči katolické církvi...
Pro mnoho z nás je oceán pedofilních zločinů spáchaných katolickými duchovními v uplynulých desetiletích, páchaných nadto jako v nějaké ďábelské koordinaci v nejrůznějších zemích kolem dokola celého světa (a stále vyplouvají na povrch nové a nové případy) cosi nepředstavitelného a nepochopitelného; nerozumíme tomu, jak se něco takového vůbec může stát, natož v církvi, natož ze strany kněží, natož v takto šíleném rozsahu. Jak se s tím vyrovnat?
Letošní komunální volby a volby do třetiny Senátu se blíží a předvolební kampaň právě vrcholí. Slibuje se hodně, u nás v Brně nejvíc slibuje ČSSD. Město stojí, my je rozhýbáme. ODS chtěla zlepšit městskou dopravu, pak se však lekla automobilistické lobby a vystavila nové plakáty: zlepší „městskou dopravu a parkování“. Ale největší hit má KDU-ČSL. „Brno je boží“ – hlásají její plakáty. „Brno-střed taky,“ dodávají plakáty v centrální městské části. „Žabiny nejvíc!“ čtu v Žabovřeskách...
Šel jsem s knězem, který přijel na náš tábor na návštěvu, kolem krásné horské říčky. Nezurčela, doslova zpívala. Občas se ozval z lesa hlas, který jsem nedokázal určit. „Tento svět je nepochybně past, ale to jen mezi námi, nikomu neříkej, že jsem ti něco takového řekl,“ řekl kněz – a poznal jsem, že mluví současně s nadsázkou i vážně... „Největší problém tohoto světa je, že je skutečně tak velmi krásný. Tak krásný, že samozřejmě nemohl vzniknout z ničeho,“ odmlčel se, „všechny civilizace světa od pravěku po Řím a po Řecko uznávaly nějaké bohy nebo nějakého Boha a klaněly se jim. Ale vždy se vyskytovali i ti, kteří vše duchovní odmítali...“
