Nenasloucháte
svému srdci:
kde by vám srdce řeklo,
že máte mluvit – mlčíte;
kde by vám srdce řeklo,
že máte mlčet – mluvíte;
kde by vám srdce řeklo,
že máte naslouchat – voláte na mne,
že jste sami...

 

Číst dál...

„Ježíš nikdy nezklame“ – pro skutečně věřícího člověka je tato, jistě velmi zbožně znějící, věta ve skutečnosti téměř bez obsahu. Jak by nás mohl Pán Ježíš zklamat? A čím by nás zklamal? A proč by to dělal? Jinak, lidsky řečeno, nic není jednoduššího než druhého člověka zklamat: něco slíbit, a neuvést to ve skutek, mít nějakou, důležitou, povinnost – a tu nesplnit, vyvolat nějaké očekávání – a zůstat daleko za ním...

Číst dál...

Nežít s Bohem bez lásky – to se snadno řekne: ale jak se to dělá? Mnoho z nás nemůže změnit svůj život žitý bez lásky prostě proto, že neví, co je to láska. Jakkoli je to slovo – zejména mezi námi křesťany, ale nejenom – tak velmi používané. Jenže mnohdy už bez obsahu! A občas si to někdo uvědomí: „Láska je jenom slovo,“ hlásal v titulu jeden hloupý román; „láska to jsou jen písmena,“ tvrdila jedna píseň. Láska, to není POUHÉ plnění povinností a dodržování zásad – i když to k ní neoddělitelně patří – láska NENÍ zamilované třeštění a závislost na druhém člověku až k sebevraždě.
Láska je upřímné dávání přednosti něčemu nebo někomu STÁLE A VE VŠEM.
V zásadě nikdo nedokáže žít bez lásky: každý má někoho nebo něco na prvním místě; někoho, komu rád slouží, koho bezmezně obdivuje. Vše mu omlouvá, všechno věří, nikdy si nad ním nezoufá, vše od něj vydrží (volná parafráze 1. Kor 13, 7). Někoho, na koho nedá dopustit, koho hájí, za koho by se šel bít... Většinou sám sebe.
„Většinou sám sebe? Co mi to říkáš, tak to přece není! Podívej se, co všechno jsem udělal, jak obětavě se snažím, co dělám pro druhé!!!“ Ale dělal bys to i anonymně, i kdyby tě za to ne milovali, ale nenáviděli, i kdyby o tom nikdo nevěděl? Je třeba prosit Ducha Svatého o lásku – a především o lásku.

Irena s Věrou se na dovolenou u moře moc těšily: dvě rozvedené dámy v „téměř nejlepších“ letech si dovolenou představovaly jako čtrnáctidenní návštěvu v kavárně, kdy budou mít konečně možnost probrat všechna svá témata bez stresu a bez nedostatku času... Když vešly do hotelového pokoje, první, co jim padlo do oka, byly staré, ošklivé záclony z umělé hmoty: „Na to se já přece nebudu celou dovolenou koukat!“ prohlásila Irena...

Číst dál...

„Já jsem si to spočítal,“ říkal mi jeden člověk zadlužený až po uši, zadlužený naprosto beznadějně, „bývalo by stačilo, abych v uplynulých deseti letech utrácel denně o dvacet korun míň,než jsem utrácel – a co to je! – a byl bych dnes naprosto finančně v pohodě...“ Říkala mi žena, která se stará o bezdomovce: „Někdy byla na začátku nějaká tragédie, a k nim počítám i rozvod, nebo závislost – ale většinou ti lidé jen, docela prostě, neplnili své povinnosti, to, co dělá běžně každý z nás, až se dostali úplně na dno...“ Plnit své povinnosti, chovat se, jak máme, je samozřejmý základ života.
Ale ke spáse to SAMO O SOBĚ nestačí. K životu s Bohem zde na zemi, který se přirozeně protáhne k životu s Bohem na věčnosti. NEJDE O TO, CO JSME VYKONALI, i kdybychom vykonali sebevíc, pokud jsme to vykonali bez lásky (srov. 1 Kor 13, 1–13). Plnění povinností bez lásky, bez vztahu k tomu, s kým žiju, je krutost. Zapůsobilo to na mě v jednom Bergmanově filmu: žena, která poté, co děti dospěly a osamostatnily se, opouští svého muže – který nepil, o rodinu se staral, dával jí vždycky dost peněz, ale svou ženu nemiloval. „Nedokážu žít v manželství bez lásky,“ říká rozvodové právničce žena, již bělovlasá.
Mnozí z nás se právě takto chováme k Bohu: žijeme s ním řádně, svědomitě, ale bez lásky, kterou nám nabízí Duch Svatý.