Duchovní

Dnes církev uctívá svatou Terezii Benediktu od Kříže. Myslím, že tato světice je i u nás dobře známá; od její smrti v koncentračním táboře Osvětim dnes uplývá pouhých – z hlediska církevních dějin pouhých – 74 let. Za takto „rychlou kariéru“ vděčí Terezie Benedikta papeži Janu Pavlu II., který ji roku 1987 blahořečil, roku 1998 svatořečil a konečně spolu s Benediktem, Cyrilem, Metodějem a Brigitou Švédskou zařadil do „sboru“ patronů Evropy, který vytvořil...

V kronice (z roku 1919) čteme: Občané z Hostokryj, kteří z řím. kat. církve vystoupili, vesměs se přihlásili k církvi českosl., ustavili se jako sbor a zvolili starší. Dne 10. dubna pozvali z řím. kat. církve vystoupl. kněze z Lišan, Jana Hlaváčka, aby pro ně v kostelíku na hřbitově v Senomatech sloužil mši československou a kázal. Starosta proti konání mše ničeho nenamítal...

Strážci pořádku a bezpečnosti se chovali na jedné straně velmi slušně, ale uměli i rázně zakročit, bylo-li to třeba. Jenže to, co mohlo relativně dobře fungovat ze začátku v diecézích a farnostech, kdy se počty lidí pohybovaly v řádu tisíců a desetitisíců, nemohlo stačit při vyvrcholení setkání v Krakově. Stoprocentně zkontrolovat a bezpečně střežit dva miliony mládežníků na jednom místě, ve svobodné zemi a při respektování jejich důstojnosti, to není v lidských silách.

Na náměstí před statkem „U Hanušů“ – Růženy Vostré, vdovy, stála na hranolovém kamenném podstavci nevzhledná, ubohá socha z pískovce, jež měla představovati Jana z Nepomuku. V roce 1919 ji v noci nějací rozpustilci s podstavce shodili a rozbili. Podstavec dosud tam stojí, neodklizen, neboť není naděje, že by někdo novou sochu svatému nesvatému svým nákladem dal postaviti. Autorem zápisu je Václav Fišer, učitel senomatské školy...