Posledních třináct let žijeme v Německu. Nikdy jsem netrpěl pocitem, že by právě německá církev by byla hitem číslo jedna a svatost sama; příliš dobře si vzpomínám na zděšení faráře z univerzitního města Göttingenu, když jsem se ho ptal na termín zpovědi: rychle z tématu zpověď vycouval. Ale... 

Číst dál...

Málokterá z novějších českých básní má takovou sledovanost jako Renčova Popelka nazaretská. Části z ní se dostaly i do breviáře. Zveršovat život Panny Marie je pro básníka riziko: může to svádět k líbivosti a frázím. Václav Renč se dokonce v úvodu pojistil dvojverším: „Sebehůř ji lze vyprávěti – vždy bude zníti přesladce.“ Naštěstí Popelka nazaretská není napsaná ani trochu „sebehůř“... 

Číst dál...

Dne 5. června 1898 se Staroměstské náměstí proměnilo odpoledne v důstojný chrám pod širým nebem, do něhož v nejlepším pořádku se dostavili ctitelé mariánští z královské matičky Prahy, zbožně zde vykonali svou pobožnost a v klidu rozešli se, podavše důkaz své úcty a lásky. Dvě věci padají na váhu: zbožná ochota, s jakou tisícové katolíků chvátali k památné soše, a zuřivost, s jakou se potkala u tak zvaných svobodomyslných...

Číst dál...

Když někdy slyšíme, že Bůh má pro nás pochopení, protože ví, jaké nás stvořil, jak slabé – je to pravda jen napůl. Bůh má pro nás pochopení, to určitě ano, ale nestvořil nás slabé, nestvořil nás takové, jací dnes jsme: byli jsme stvořeni nesmrtelní, svatí, čistí, bez hříchu i bez sklonu hřešit. Změnili jsme se v důsledku prvotního hříchu. V důsledku toho, že i v tomto stavu dokonalosti jsme dokázali zhřešit...

Číst dál...

Neděle ráno ve městě: několik samotářů míří do práce, mírně živo je jenom kolem nádraží a v historickém centru liduprázdno. I kostel je zatím prázdný, svítí jenom pár paprsků přes okno a ještě voní kadidlo po večerní slavnosti. V boční kapli, kde bývá Boží hrob, už není ležící figura, ale tabulka s nápisem: „Vstal, není tady.“

Číst dál...