Fejetony

Asi žilo v sedmdesátých letech dost lidí, kteří si nespravedlnost komunistického systému vůbec neuvědomovali a kromě nevýkonnosti hospodářství se jich režim nijak zvlášť nedotýkal – nebo z něho dokonce různě těžili. Tak mezi tuhle skupinu jsme nepatřili. Moji rodičové dobrovolně přijali roli černých ovcí rodu, zatímco strýcové a tety se k režimu chovali přátelsky a v nejlepším případě neutrálně. Jedinými potenciálními nepřáteli socialismu mezi příbuznými byli děda s babičkou z otcovy strany. Ne pro svůj třídní původ nebo bohatství, byli chudí jako ostatně všichni moji předci, ale pro svou křesťanskou víru...

Už o prázdninách jsme s kárkami projížděli vesnicí a sháněli spalitelný materiál. Dnešní ekologický aktivista by při zhlédnutí obsahu našich povozů okamžitě omdlel. Občané se rádi zbavovali starých překližkových desek nebo natřených prken, které by doma v kamnech smrděly. Plasty také nechyběly. Ale nejžádanějším zbožím byly pneumatiky. Učiněným ternem pak byly ty traktorové, které jsme vyloudili v zemědělském družstvu. Taková obří pneumatika, když se zapálí, vytvoří nádherný, černý, atomový hřib, který uvidí konkurenční paliči nejen z Kačice a Srb, ale také z Kamenných Žehrovic, Stochova a snad i z Nového Strašecí!

Jeden kilometr nad mou rodnou vískou ležel černouhelný důl. Ten důl před několika lety zmizel. Doslova! Zbouraly se všechny budovy, rozebrala těžní věž. Jediné, co rozebrat nešlo, je obrovská halda hlušiny, snad největší  v Kladenské uhelné pánvi. Při rekultivaci ji jen trochu upravili a přirozenou sukcesí se z ní stává nádherné místo, ze kterého dohlédnete na vzdálené kopce Českého středohoří.Ten důl se za mého mládí jmenoval Nosek. Po komunistickém arcilumpovi, ministru vnitra ČSR. Po listopadové revoluci se měl důl vrátit k původnímu názvu Jaroslav, jenže se zjistilo, že nositel jeho jména, Jaroslav Preis, ředitel Živnostenské banky, si pro změnu zadal s nacisty. Takže pro dobu několika posledních let jeho existence se ujal prozaický název Důl Tuchlovice...

Pak jen stačilo namočit projektil v kanystru, sirkou nasáklou buničinu zapálit a zápalný šíp letěl do nepřítelova zákopu. Domy hořely, indiáni prchali (ty jsme seškvařit nechtěli), tráva doutnala, u kanystru jsme se prali, kdo dřív namočí šíp a jak rychle ho (těsně nad kanystrem) stihne zapálit. A do toho, v zápalu hry nepozorován, dorazil táta…