Fejetony

Dům se nám proměnil v kanceláře, učebny a studovny. Někdy sebou musím hodit, abych ráno stihla část povinností do práce a pak uvařila a servírovala oběd mezi dvěma výukovými bloky on-line. Tak se totiž učí nejstarší syn. Signál Wi-Fi je nejsilnější v pokoji propojeném s kuchyní, a když se začíná brzy dopoledne, musí si mladší sourozenci dávat pozor, aby před webkamerou neproběhli v pyžamu. Skrze videokonferenci se nám domů nahrne přes dvacet štěbetajících primánů, kteří si dobu, kdy čekají na hodinu matematiky, krátí konverzací i pouštěním písniček. Pak si synek splaší učebnici, pracovní sešit, penál a pravítka, nasadí si sluchátka a je konečně klid. Jinak nouzový stav zvládáme docela dobře...

Ano, už to trvá dlouho – skoro měsíc, co nám zavřeli školy, kostely a další úkryty, kam jsme denně utíkali z domova. Jak dlouho ještě? To řekl už Cicero v senátu a dávno před ním David v knize žalmů. Věřím, že v rodinách sílí ponorková nemoc, ale mohu spokojeně prohlásit, že v našich dvou ponorkách – u nás i u syna se snachou – zatím vládne dobrá atmosféra....

Přímo před mýma očima se začaly hroutit zdi a vypadávat okna, celá stavba se sesula nejdřív jaksi do sebe. Nevím, jak jsem se ocitl v jižních Čechách, ale zámek Hluboká se za naprostého ticha propadl do země. Nejhorší na tom ovšem je, že zemětřesení v celé zemi proběhlo ostrůvkovitě, někde ano, někde ne... 

Ocitli jsme se v nouzovém stavu kvůli nemoci, která zákeřně ničí životy. Všechno se změnilo. Obchody jsou zavřené, od zábavy tam venku jsme odříznutí, není kam jít, nejlepší je prý zůstat doma...