Město Minneapolis, o kterém se začalo mluvit v celém světě po smrtelném incidentu, který rozpoutal současnou vlnu odporu proti rasismu, jistě nepatří mezi největší centra USA, ale malé město to také zrovna není. Z našeho hlediska je tam všechno velké, i příjezd do města je dost impozantní; dálniční síť je velkorysejší než v Kanadě. Minnesota má prý druhou největší návštěvnost kulturních akci po New Yorku...

Číst dál...

V době uzavření škol se probouzela příroda po zimním spánku. Naše první vyjížďka byla na Kamenný vrch, kde na stepi mezi paneláky v Novém Lískovci v Brně kvetly tisíce konikleců velkokvětých. Potěšily nás i violky vonné a dřín. Protože bydlíme na kraji obce blízko lesa, tak jsme si v dalším období užívaly orsejí, prvosenek, plicníků, sasanek, medvědího česneku a česnáčku lékařského, pomněnek a později kvetoucích konvalinek, kokoříků a kostivalů...

Číst dál...

Mezi moje oblíbené pořady, které si na internetu během vyhlášené karantény rád pouštím, patří cestopisný seriál Na cestě, vtipně komentovaný pány Donutilem a Bartoškou. Díky slušné nabídce 548 dílů jsem už virtuálně procestoval skoro celý svět. A to jsem zdaleka neviděl všechny! Seriálový scénář je k navštíveným destinacím vlídný, ale odvrácené tváře a stinnější stránky tamní reality nezamlčuje.

Číst dál...

Kdyby se všichni, kdo – jak se tak zajímavě říká – „jsou na na Facebooku“, chovali jako já, pan Zuckerberg, nebo jak se jmenuje, by asi nezbohatl: reklamy mě zcela míjejí. Ale ono mě míjí více méně všechno. Facebook se o mě ovšem i nadále stará a pořád mi něco anebo někoho doporučuje – dnes přišel s další novinkou: kromě lidí, které bych podle něj měl znát (neznám je!), mi předestřel facebookové skupiny, ve kterých bych se podle něj měl angažovat. Výběr je to velice zajímavý. Člověk si při něm znova uvědomí, že „být na Facebooku“ je jako stát nahý na náměstí: ví se o mně úplně všechno...

Číst dál...

Dům se nám proměnil v kanceláře, učebny a studovny. Někdy sebou musím hodit, abych ráno stihla část povinností do práce a pak uvařila a servírovala oběd mezi dvěma výukovými bloky on-line. Tak se totiž učí nejstarší syn. Signál Wi-Fi je nejsilnější v pokoji propojeném s kuchyní, a když se začíná brzy dopoledne, musí si mladší sourozenci dávat pozor, aby před webkamerou neproběhli v pyžamu. Skrze videokonferenci se nám domů nahrne přes dvacet štěbetajících primánů, kteří si dobu, kdy čekají na hodinu matematiky, krátí konverzací i pouštěním písniček. Pak si synek splaší učebnici, pracovní sešit, penál a pravítka, nasadí si sluchátka a je konečně klid. Jinak nouzový stav zvládáme docela dobře...

Číst dál...