Jiří Žáček jistě není žádný básnický génius – to říkám jen jaksi pro pořádek: géniové se v každé době počítají pouze na prstech jedné ruky – a i když řekneme, že je to talentovaný básník, je to veliká chvála. Největší ohlas měly – a mají – Žáčkovy verše humorné a jeho tvorba pro děti. V uplynulých dnech však Jiří Žáček vykročil na cestu k (pozemské) „nesmrtelnosti“...

Číst dál...

Letos utratí vláda 35 milionů Kč za tzv. genderové audity ve firmách, 7 milionů je v programu podpory aktivit neziskových organizací v oblasti rovnosti mužů a žen, a dalších 400 milionů, které nepochybně skončí v kapsách žen z povolání, zamíří na tzv. genderovou osvětu. V programovém období 2014–2020 půjde z evropských peněz zejména na tzv. měkké aktivity celkem 7 miliard Kč...

Číst dál...

Had první: utrpení lidí v Sýrii a v Aleppu zvláště je tak strašné, že doufám, že ani největší čeští (teoretičtí) bojovníci proti islámské hrozbě nebudou rozlišovat, zdali tam trpí křesťané nebo muslimové, a nebudou vidět v jejich umírání nějaké pozitivní oslabování islámu... Had číslo dvě: válka; každá válka je hrozná, ovšem lidé mají právo na sebeobranu... Had třetí: Bašár Asad. Pro tuto zrůdu neexistuje žádné ospravedlnění, syrský prezident je nejhorší diktátor současnosti...

Číst dál...

Stalo se to v průběhu čtyřiadvaceti hodin: dosud neznámý pachatel ukradl kamion, zavraždil jeho řidiče a v centru Berlína najel s vozidlem do davu na vánočním trhu, zabil a těžce zranil desítky lidí; turecký policista zastřelil ruského velvyslance při proslovu na vernisáži v centru Ankary; mladý Švýcar ghanského původu spustil palbu v mešitě v Curychu – a zabíjel. Neznámý pachatel, prý to byl obyčejný zloděj, napadl nožem tenistku Petru Kvitovou, sportovkyně má poškozené všechny prsty na levé ruce, ve které drží raketu. Co z toho nás zaujalo? Co se nás dotklo?

Číst dál...

Právě dnešního dne uplývá rovných sto let od smrti Františka Josefa I., předposledního českého krále, moravského markraběte a vévody slezského; rovněž tak rakouského císaře, maďarského krále et cetera. Asi u nás ještě bude naživu pár lidí, kteří Františka Josefa „pamatují“ – pamatují v tom smyslu, že žili na této zemi nějaký rok spolu s ním, a jsou tedy dodnes jeho současníky; jinak je ale sto let psychologická hranice, kdy se nějaký fenomén pro nás stává definitivně minulostí... Jak se dnes dívat na „stařičkého mocnáře“? 

Číst dál...