V čase epidemie je, paradoxně, mnohem snadnější vládnout než za normálních časů. Nastává zcela nová situace: už se nemusí řešit žádné složité politické a hospodářské otázky, všechno, co se řešilo včera, se nyní odsouvá – a spouta věcí, které ještě včera byly špatné či přinejmenším na pováženou, jsou ze dne a na den záslužné či alespoň přípustné. Na prvním místě obrovské zadlužení státu...
Dnes, 17. března 2020, uplyne rovných čtyři sta let, co v olomoucké věznici skonal Jan Sarkander. To vězení se nachází doslova pár metrů od teologické fakulty, až na to, že nad ním vyrostla barokní kaple. V úžině mezi fakultou a kaplí pravidelně procházejí budoucí kněží a jejich učitelé: jistě občas poprosí svatého Jana o přímluvu za společné dílo. V kapli bývá jubilejní bohoslužba, letos ji překazil mor...
Jistě je špatný takzvaný triumfalismus – zdůrazňování slávy a moci církve bez zřetele k tomu, že ji tvoří i hříšníci. Ale stejně tak špatné, ne-li horší, je, když se zdůrazňují problémy, slabosti a hříchy a současně se nemluví o tom, že církev už teď je svatá, že je znamení spásy a hodna lásky.
Na začátku postní doby jsem dočetl knihu kardinála Roberta Saraha, která nese název Den se již nachýlil. Jde o naprosto strhující text.
„Pro co žiji?“ Pokud žiji pro pomíjivé věci tohoto světa, obracím se v prach, popírám, co ve mně učinil Bůh. Pokud žiji pouze proto, abych domů přinesl trochu peněz a pobavil se, dosáhnul určité prestiže a kariéry, žiju z prachu. Pokud považuji život za špatný jenom proto, že se na mne nebere dostatečný ohled anebo od druhých nedostávám, co bych si dle mého soudu zasloužil, stále jen zírám do prachu...
Dav strhl pomník magistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Nikdo nebyl za tento barbarský čin potrestán, potichu se uznávalo, že to bylo oprávněné vzhledem ke spoustě nevinných obětí, které byly ve jménu Jana Husa povražděny...
Svěřit volant svého vozidla do rukou Božích? Nechat jej, aby on sám řídil? To se řekne anebo napíše snadno! Jenže nic není těžšího, nic těžšího na této zemi. Je to tak těžké, až je to téměř nemožné. Ale úplně nemožné to není, i když my, obyčejní křesťané, se takto vlastně dokážeme chovat jen krátce, jen na několik okamžiků...
