„A když nesu paténu, andělé nade mnou bdí, můj Pane!“ Tato písnička se mi vybaví, kdykoliv se začne mluvit o ministrování. Provázela nás totiž na ministrantské přípravce v roce 1999, kdy jsem se poprvé přiblížil k službě u oltáře ve farnosti Brno-Židenice. Tuto službu už vykonávám (s přestávkami) 18 let. Obnáší to být především při mši k ruce knězi...
Hospoda, Mareš, tedy U Marešů. Sousedé. Vidí si do talíře už spoustu let. Pivo Poutník (všichni jsme poutníci). Je po půlnoci.
„Kolik je ti let?“
„No už dost. Však víš. Už jsem v důchodu,“ neochotně odpovídá důchodce.
„No vidíš!“ triumfuje muž, kterému do důchodu už taky moc nechybí...
Tak máme opět trestně stíhaného premiéra... Na hlavu Andreje Babiše dopadla další rána bezprostředně poté, co vešel ve známost (oficiálně ještě nezveřejněný) verdikt Evropské komise, že český premiér JE jakožto politik a podnikatel v jedné osobě ve střetu zájmů – a jeho (jeho/nejeho) podnik Agrofert pobíral (pobírá) stamilionové dotace neprávem... Nyní tedy ještě Čapí hnízdo – kauza, o které se Babiš již mohl domnívat, že ji má tak nějak za sebou.
Empatie – neboli vcítivost, základní rozměr lásky. Empatie stojí námahu. Empatičtí lidé mají zdánlivě komplikovanější život: musejí myslet na víc věcí než ten, kdo se stará jen sám o sebe – ale jsou šťastnější. Mají víc opravdových přátel. Když empatický člověk dává dar, nedává, co by chtěl sám dostat, ani to, čím se chce pochlubit, ale zamyslí se nad tím, jaký dar potěší druhého. Empatický člověk neutrousí jen tak mimochodem slovíčko, jež by druhého zranilo. Mávne rukou nad drobností, která ho štve v chování druhého, když ví, že jeho protějšek to nemyslel ve zlém...
Z úhlu pohledu, kterým se dnes v katolických kruzích na činnost církve pohlíží, lze plzeňské diecézi stěží něco vytknout. Diecéze se velmi aktivně a zdařile mediálně prezentuje, má dobré vztahy s představiteli kraje i místní samosprávy. Uplatňuje, podle mého názoru velmi přínosný, model duchovní správy... Jak je tedy možné, že všechna uvedená pozitiva nezabrání tomu, aby církev neopouštělo několik set mladých katolíků ročně a jen mizivé procento nově přicházelo k víře?
„Je to hloupost a nikdy se to nestane!“ řekl mi počátkem roku 1992 můj spolužák Dalibor pocházející z Rimavské Soboty. Marně jsem mu tenkrát argumentoval, že při pohledu na Vladimíra Mečiara neshledávám rozpad České a Slovenské Federativní republiky až tak nepravděpodobným. Šestadvacet let se odvíjejí osudy českého a slovenského národa v samostatných státech. Obě země jsou začleněny v Evropské unii i v NATO. Za ta léta si jejich politické scény prošly lecčím, zvláště na Slovensku se situace dostala na samou hranici únosnosti. Jak je to s onou únosností na straně české, ponechávám na laskavém posouzení čtenáře.
Kde bych byla, kdyby se nestal rok 1989? Popravdě řečeno: takovou situaci si moc nechci a vlastně ani nemusím představovat... Ale dobrá, přistoupím na vaši hru. No tak já doufám, že by se mi podařilo vyjít ze stínu své v zásadě konformní rodiny a dokázala bych sama rozklíčovat, že v té skutečnosti, která se odehrává okolo mě, je někde něco špatně. Ale nemohu s jistotou tvrdit, že by se mi to podařilo...
