Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, košáry s dřevěnými ploty – a v nich ne ovce, ale smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků. A představuji si, že právě do těch ohrad někdo vypustí ovce; kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, jaký život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale úplně schovat se nemůže, přece se musí taky někdy napást a vlci hlídají tu nejlepší trávu...

Číst dál...

Kdysi se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého duchovního spisovatele, už si nevzpomenu na jeho jméno ani na název díla. Ale snad je tak dobře: nevím, jak by na mne kniha působila dnes, kdybych se k ní vracel. Nevím, jestli dojem z knihy, který mi zůstal v duši, je správný: často se mi totiž stává, že něco, co si pamatuji, se mi pod vlivem dalších myšlenek a zážitků v paměti mění, a třeba až k k nepoznání...

Číst dál...

Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku. Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka. V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam...

Číst dál...

Šel jsem s knězem, který přijel na náš tábor na návštěvu, kolem krásné horské říčky. Nezurčela, doslova zpívala. Občas se ozval z lesa hlas, který jsem nedokázal určit. „Tento svět je nepochybně past, ale to jen mezi námi, nikomu neříkej, že jsem ti něco takového řekl,“ řekl kněz – a poznal jsem, že mluví současně s nadsázkou i vážně... „Největší problém tohoto světa je, že je skutečně tak velmi krásný. Tak krásný, že samozřejmě nemohl vzniknout z ničeho,“ odmlčel se, „všechny civilizace světa od pravěku po Řím a po Řecko uznávaly nějaké bohy nebo nějakého Boha a klaněly se jim. Ale vždy se vyskytovali i ti, kteří vše duchovní odmítali...“

Číst dál...

Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.