Devět dní jsme o něm víc uvažovali, devět dní jsme o jeho příchod prosili, modlili se o něj, modlili se k němu, prosili ho... A už zítra přijde! Těšíme se na něj? Jak děti na Vánoce? Jako jeho děti?
Devět dní jsme o něm víc uvažovali, devět dní jsme o jeho příchod prosili, modlili se o něj, modlili se k němu, prosili ho... A už zítra přijde! Těšíme se na něj? Jak děti na Vánoce? Jako jeho děti?
„... máme časované bomby protože jsme odkládali milost Ducha Svatého. Jinými slovy, sklízíme ovoce toho, že jsme odstrkovali na neurčitý zítřek nutkavou povinnost spolupracovat s milostí Boží…“
Řekl to nedávno Svatý otec František a mnou to velice silně otřáslo. Řekl to v rozhovoru s nějakým novinářem, ale já už nevím, kdy a se kterým novinářem (no ano, je to jako v té říkance)...
On, který je bez hříchu, je trpělivý s našimi hříchy, on, nejvyšší Inteligence, je také nejvyšší Soucit, on, absolutní Rozum, je plný soucitu s naším nerozumem...
Taková charismatická konference se pak už u nás nikdy nekonala, s účastí protestantů a letničních i katolíků. Tam jsem to zažil: vlny smíchu, smíchu, zdánlivě bez příčiny, které probíhaly řadami účastníků v celém obrovském sále...