Tak mám zase jednou krizi. Myslím krizi jako politický komentátor (o ostatních krizích pomlčím). Už několikrát jsem se pokusil napsat komentář o poslankyni Heleně Válkové. Ale komiksový seriál „Helena Válková a lidská práva“ dodával do veřejného prostoru stále nové a nové udivující epizody rychleji, než jsem na ně dokázal adekvátně reagovat...
Věř tvrzením íránské vlády, kdo jsi toho schopen. Věř, kdo můžeš, že profesionální voják íránské armády sedící s rukou na spoušti těžké ničivé zbraně může být tak špatně vycvičený, že nerozezná letadlo, nadto letící kousek od letiště v koridoru pro civilní lety, od nepřátelské rakety. Že v íránské armádě může někdo vypustit jen tak střelu a nepotřebuje k tomu rozkaz ani povel...
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu zavedla pozdravení pokoje, mezi námi laiky v lavicích v kostele nikoli ve formě stisku rukou – sice jsme si na to už dávno zvykli, ale ještě jsme to stále nepřijali. Už na základní škole nás učili, že když někomu podáváme ruku, máme se mu podívat do očí a svou ruku nenechat jenom ležet v cizí ruce, ale lehce, ne přehnaně stisknout...
Tak přece jen bych se chtěl ještě vrátit k letošním novoročním projevům českých ústavních činitelů... „S prezidentskými projevy se letos protrhl pytel,“ napadlo mě. Abych, sotva jsem pak usedl k počítači, zjistil, že přesně totéž napadlo i několik dalších lidí... On se s „prezidentskými“ proslovy totiž opravdu protrhl pytel: předloni jsme měli ještě jen jeden, loni už tři a letos čtyři...
Svět se třese strachem z války mezi světovou supervelmocí s nevypočitatelným prezidentem a fanatickou mocností, která je kousek od vlastnictví jaderné zbraně. Zabití Kásema Solejmáního rovná se vyhlášení války, prohlásil Írán; ale válku vede Írán bez vyhlášení už řadu let...
V liturgickém kalendáři na 3. leden připadá Nejsvětější jméno Ježíš. Ctíme Ježíše, máme různé svátky, které jsou zasvěceny různým událostem jeho života, proč ale ctít zvláštním svátkem – jeho jméno? Co vlastně ctíme, když slavíme Jméno Ježíš?
Je to dvacet let a pár dní, co jsem z vlaku, který přijel na nádraží ve Valašském Meziříčí, v mrazivém jiskřivém večeru seskočila do závěje. Čekaly mě krátké vánoční prázdniny s přáteli a pak přejezd o kousek dál na východ ke slovenským hranicím. Tam jsem měla s partou ze středoškolských let slavit příchod nového roku. Moje děti si občas stýskají, že nezažily rok 2000 a ten slavný silvestr před ním.
