Kostely tenkrát ještě nebyly vykradené, ale stát na jejich údržbu nedal ani korunu. A církev žádné vlastní peníze neměla. Vlhké, nevymalované, s elektrickými rozvody z první republiky. Se všudypřítomnou smíšenou vůní zatuchliny a kadidla. Doteď si tu vůni, vedle pozdějších čichových vjemů třeba z chmelových brigád, dobře vybavuji. Pro malého kluka to ovšem bylo prostředí všechno jiné, jenom ne inspirativní...

Číst dál...

Asi žilo v sedmdesátých letech dost lidí, kteří si nespravedlnost komunistického systému vůbec neuvědomovali a kromě nevýkonnosti hospodářství se jich režim nijak zvlášť nedotýkal – nebo z něho dokonce různě těžili. Tak mezi tuhle skupinu jsme nepatřili. Moji rodičové dobrovolně přijali roli černých ovcí rodu, zatímco strýcové a tety se k režimu chovali přátelsky a v nejlepším případě neutrálně. Jedinými potenciálními nepřáteli socialismu mezi příbuznými byli děda s babičkou z otcovy strany. Ne pro svůj třídní původ nebo bohatství, byli chudí jako ostatně všichni moji předci, ale pro svou křesťanskou víru...

Číst dál...

Jeden kilometr nad mou rodnou vískou ležel černouhelný důl. Ten důl před několika lety zmizel. Doslova! Zbouraly se všechny budovy, rozebrala těžní věž. Jediné, co rozebrat nešlo, je obrovská halda hlušiny, snad největší  v Kladenské uhelné pánvi. Při rekultivaci ji jen trochu upravili a přirozenou sukcesí se z ní stává nádherné místo, ze kterého dohlédnete na vzdálené kopce Českého středohoří.Ten důl se za mého mládí jmenoval Nosek. Po komunistickém arcilumpovi, ministru vnitra ČSR. Po listopadové revoluci se měl důl vrátit k původnímu názvu Jaroslav, jenže se zjistilo, že nositel jeho jména, Jaroslav Preis, ředitel Živnostenské banky, si pro změnu zadal s nacisty. Takže pro dobu několika posledních let jeho existence se ujal prozaický název Důl Tuchlovice...

Číst dál...