Aktuálně

Křesťan není někdo, kdo připouští, že existuje Bůh, ale současně říká, že vlastně nevíme, co je to Bůh, nebo že s ním nelze navázat kontakt, že Bůh je prostě určitá kvalita lidské existence a podobné nesmysly...
Bůh je náš Otec, Tatínek, který nás drží v náručí jako své děti. Nejsme ho schopni poznat asi tak, jako malé dítě nemá otcovy odborné znalosti a nebylo by schopné vykonávat jeho povolání – nedokázalo by složit zkoušku z biochemie, fyziologie, anatomie – takže můžeme říct, že o svém otci neví nic...
A přece nikdo nic takového neřekne – a nikomu ani nepřipadne na mysl, aby něco takového říkal, jelikož každý ví, že dítě, které spočívá v tatínkově náručí, žádné takové znalosti nepostrádá a nepotřebuje, protože takové dítě ví o svém tatínkovi všechno – když zná a objímá jeho srdce.
A tou náručí, ve které nás Bůh láskyplně svírá, je Duch Svatý.

Svátek, na který se začínáme dnes připravovat devítidenní pobožností, není svátkem Ducha Svatého. V liturgii nemáme svátek Ducha Svatého, jako nemáme svátek Boha Otce (všechny hlavní modlitby ve mši, které přednáší celebrant, se obracejí k Bohu Otci).
Duch Svatý se nestal člověkem, abychom mohli slavit jeho narození, události jeho života, smrt a vzkříšení. Slavnost, na kterou se dnes začínáme připravovat, je slavnost Seslání Ducha Svatého.
Zpřítomnění jednoho konkrétního okamžiku v dějinách lidstva, kdy se v jednom domě ve městě Jeruzalémě „ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr“, kdy se „ukázaly jazyky jako z ohně“, kdy všichni přítomní „byli naplnění Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch vnukal“ (srov. Sk 2, 2–4). A o toto naplnění a o tento příchod Ducha v těchto dnech prosíme.

Napadla mě taková anketa... Napadla mě anketa (už dlouho jsme totiž ve Skleněném kostele neuspořádali žádnou anketu) a začal jsem si už v duchu sumírovat jména respondentů, na které bych se obrátil se žádostí o příspěvek; přiznám se, že mezi nimi převažovali ti, u kterých bych předpokládal negativní odpověď, protože jejich argumentace, jejich reakce na takto radikálně položenou otázku by mě zajímala: reakce dobrých a zbožných křesťanů, kteří se náhle cítí oprávněni reagovat jinak než podle Kristova přikázání lásky; vždyť v sebeobraně můžeme přece i zabít... Muslimská tematika už není aktuální, diskutuje se více o jiných tématech, tak by snad byla chvíle na trochu hlubší reflexi, tak je možná pravá chvíle bodnout (zase) do vosího hnízda: některé věru nekřesťanské postoje se v Božím lidu, jak se mi zdá, zabydlují, zahnizďují, stávají se samozřejmými a život jde dál...

„Vymění-li čtenář větu: – Je toto podle vůle Boží? za jednodušší a jasnější: - Je toto podle Božího slova?, odstraní tím z velké části záhadnou nejasnost a matoucí nejistotu,“ píše evangelický autor Arthur W. Pink, jehož úvahy mne inspirují k tomu malému seriálu článků. „Bůh nám ve své neomezené blahosklonnosti a vše přesahující milosti dal své slovo právě k tomu, abychom slepě neklopýtali v neznalosti toho, co ho těší a co se mu líbí, ale abychom poznali jeho smýšlení,“ píše Pink velice hezky. „Slovo shůry nám nebylo dáno jen pro naši informaci, ale aby řídilo naše jednání, osvěcovalo naši mysl a formovalo naše srdce. Slovo nám poskytuje neomylnou mapu, podle které proplouváme nebezpečným oceánem života. Pokud ho upřímně a svědomitě následujeme, zachrání nás od hrozivě vypadajících skal a podmořských útesů a navede nás bezpečně do nebeského přístavu.“ Tyto věty ovšem čtenáři sugerují, že Písmo svaté je jasné jako, třeba, telefonní seznam...

Když byl u Trumpů na návštěvě čínský prezident, vystoupila před ním dceruška Ivanky Trumpové (s rovněž českým) jménem Arabella – a zarecitovala čínskou básničku...

Je to dnes přesně sto let, co se zjevila Panna Maria třem dětem v portugalské Fátimě. Za těch sto let od fátimského zjevení do dneška mohlo lidstvo prožít své nejzářivější století, ale...