Studie

To slovo jako by si na mě počkalo na konec Roku milosrdenství: „Milosrdenství vítězí nad soudem.“ Je to slovo z Listu Jakubova, 2, 13. Jak to, že jsem si toho dřív nikdy nevšiml? Představa, jako by Bůh poměřoval, v jedné ruce odsouzení a v druhé milosrdenství, nebo jako by před ním soupeřily soud a milosrdenství – ta mi zazněla nově!  Tady je soud – a tady je milosrdenství, ale milosrdenství vítězí nad soudem! 

Ženeva byla nazývána protestantským Římem. Toto pojmenování je pravdivé pouze částečně. Kalvín by jej jistě byl odmítl, on, který smýšlel o Ženevě jenom jako o „arše na velkých vodách potopy“. To, co Řím znamená pro katolíka, zároveň vnitřní vlast jeho věrnosti, centrum, odkud pramení všechna oprávněná autorita, místo, kde od dob svatého Petra po současného papeže svatá přítomnost reprezentuje viditelně Krista – je zřejmé, že Ženeva toto pro kalvinisty není, nikdy nebyla. Ale v širším slova smyslu Ženeva v časech, kdy tam přebýval reformátor a kdy tolik zneklidněných duší k ní obracelo svůj zrak, vykonávala roli duchovního centra...

Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!

Po upálení Michaela Serveta se Kalvín Ženevanům jevil jako obránce Božího slova a ten, kdo zachraňuje víru. Jeho autorita, ještě večer před tím zpochybňovaná, byla založena na neochvějných základech. Poslední pokusy „libertinů“ byly k smíchu, byly ovšem nelítostně potrestány: spiknutí po pitce vyústilo v kruté stíhání – dva skromní převozníci, bratři Comparetové, byli popraveni a kusy jejich těl rozsekány a vystaveny před branami města; jeden z Berthelierových, jenž se do věci zapletl, byl sťat; všichni ostatní vedoucí klanu uprchli a byli kontumačně odsouzeni k smrti...